Novy Zeland 2003-2004

15.11-21.11. Taranaki Peninsula, Wellington

domu - << kapitoly >>

sobota 15.11.

Dneska je docela hnusne. Zajeli jsme do New Plymouth, mrkli do visitor centra a do par obchudku. Visitor centrum Puke Ariki vypadalo hrozne futuristicky. V pruvodci pisi, ze tohle nove centrum otevrou v pulce roku 2003. Vida, povedlo se. Kolem jedne hodiny jsme se ubytovali v kempu a ja hned hodil baterky do nabijecky. Odpoledne jsme se sli jeste jednou podivat do centra. Z kempu je to jen 20 minut chuze podel brehu po Coastal walkway. Byly pekne surfovaci vlny, ale plaz je tu samy balvan, takze na bodyboard nic moc. V centru hned na brehu stoji Wind wand. Je to 45 metru vysoka trubice s kouli na konci, ktera se ruzne pohupuje ve vetru. Dnes je opravdu hodne ohnuta k vychodu. Prosli jsme si centrum a zasli na internet za 5/h. Vecer jsme si uvarili ve spolecne kempove kuchynce a koukli se se 4 mistnimi na semifinale svetoveho poharu rugby. Tady to fakt hodne zerou, asi jako my hokej. Zelandsti cerni "bohuzel" s australany prohrali.
[kemp na Belt street 2, 10NZD/os]

nedele 16.11.

I kdyz na dnesek predpovidali prehanky, rano byla uplne vymetena obloha. To byla jedinecna prilezitost na vystup na Mt Egmont. Ja, kdyz jsem to z dalky videl a jeste v info centru v North Egmont slysel, ze vrchol je zledovately, tak jsem se na to radeji vyprd. Vasek a DsD ale byli rozhodnuti. Vzali jsme si vysilacky, kluci sli na vrchol, ja na osmihodinovy trek po severni strane Egmontu a kadou hodinu jsme si volali, jak to jde. Od zapadu se hnala oblacnost, ale drzela se za masivem sopky a jejim severnim hrebenem, takze nam porad svitili slunicko. Zacatek cesty jsem mel spolecny s klukama, az k vysilaci a Hutu v 1500m. Oni pak pokracovali dal na vrchol, ja po traverzu smerem na zapad. V dali se nad mraky tycily Ruapehu a Ngauruhoe z Tongarira, pode mnou bylo placate pobrezi Taranaki peninsula. Po ceste jsem videl asi 20 pasti na kterych bylo napsano: Stoat trap a uvnitr nastrazene vajicko. Vubec nevim, co se tam melo chytnout, vsechny byly zatim prazdne. Dosel jsem az k hrebenu, ktery drzel mraky za sopkou. Na jedne strane byla mlha, na druhe modra obloha. Sesel jsem po nem dolu zpet do buse. Po ceste byla spousta peknych vyhledu na Mt Egmont, kluci ale videt nebyli. Dosel jsem az k silnici, po ktere jsme prijeli a sel po ni k parkovisti. Zastavila u me zenska z infocentra a ptala se, jestli je vse OK. Pamatovala si me i to, ze patrim k tem co sli na vrchol. Rikala, ze kdyby jsme se nepotkali, at ji zavolam, a dalal mi na sebe cislo. Vasek a DsD mi nakonec prijeli naproti. Jeli jsme za Plymouth hledat misto na spani. Nasli jsme odpocivadlo u vstupu do Egmont NP kousek za Oakura. Uvarili jsme si cinanky, postavili stan, omyli se vodou z flasky (br...) a zalehli.

pondeli 17.11.

Rano jsme se cestou do New Plymouth stavili na Oakura surf beach. Pokrtili jsme nas bodyboard i kdyz bylo zatazeno a foukal vitr. Voda taky nic moc tepla. Bylo to ale superb! Na plazi byla i sprcha, bohuzel taky studena. V New Plymouth jsme postupne prolezli vsechny nase tri dobre zname obchodaky: Woolworths, New World i Warehouse a v kazdem neco koupili. Vsimli jsme si, ze tu v Mekaci nabizi po druhe hodine dva cheeseburgery za 2 dolary a tak jsme po nakupech zasli na "poradne" jidlo. Odpoledne jsme se jeste jednou stavili zasurfovat na plazi. Vlny byly jeste vetsi a dovadelo na nich par skutecnych surfaru. Do studene vody jsem se tentokrat odhodlal jenom ja. Kluci se mezitim v aute cpali skeblema z New Worldu. Na vecer jsme dojeli do Dawson Falls v Mt Egmont NP, kde zacne nas zitrejsi trek. Obchazeli jsme parkoviste u Visitor centra a premysleli, jestli neni moc drze spat primo tady. Potkali jsme tu ale par kluku (american, nemec, rus a dva kanadani - potkali se v Aucklandu a ted cestuji spolu), kteri si tu dokonce udelali ohen a budou spat v prosklenem vyklenku hned u vchodu do visitor centra. Nasli jsme si tedy rovne mistecko na pekne posekanem travniku a postavili na nem nas stan.

utery 18.11.

I kdyz jsme vstavali pred osmou, vyrazit na trek se nam podarilo az v 10:45. Jdeme AMC (Around the Mountain Circuit). Zacatek jsme si zpestrili vystupem na Fantoms Peak (1967mnm) - tesneho souseda Mt Egmont. Kluci znovu dostali chut na vystup na Mt Egmont, ktery odsud opravdu vypada blizko. Rekli: "za hodinku jsme zpatky", a vydali se k vrcholu. Docela me tim nastvali, protoze je jasny, ze to za hodinu nestihnou a pekne nas zdrzi. Nevylezli ani do pulky. Videl jsem je ve svahu, jak nevedi, kudy dal a pak se vratili. I tak nas to zdrzelo o 2 hodiny. Pokracovali jsme dal na Kahui Hut. Cesta vedla ve strani mezi velkymi drny travy. Vesele jsme si vykracovali az k ceduli Waiaua Hut 4h 30m. To znamenalo 21:15 a nas Kahui je jeste o 2 hodiny dal. Zarychlili jsme, ale cesta byla hodne spatna. Nejdriv jsem si dal na hubu ja, pak i Vasek a narazil si zapesti. Cesta pak navic spadla do pralesa a byla navic hrozne neprehledna. Slo se nam fakt blbe a zapad slunce se blizil. K Waiaua Hutu jsme dorazili uplne vyflusany az pred devatou. Na hutu byli 2 lidi a ani jeden z nich nebyl spravce, takze jsme tu stravili noc zadarmo!

streda 19.11.

V pul osme jsme vyrazili za Waiaua hutu s odhodlanim dokoncit okruh okolo Egmontu, i kdyz je to psane na 14 hodin. Zacatek byl skoro stejne drsny, jako vcerejsi konec. Na Holly hutu jsme dali odpocinek. Prisli tam babky, ktere kluci potkali uz predevcirem pri ceste z Egmontu. Jedna byla pred par lety v Praze, jedna dokonce loni v Krumlove. Po ceste dal nad North Egmont jsme toho zacali mit uz plne zuby. Na ceste k autu je jeste jeden public shelter (neco jeste obycejnejsiho nez hut) tak jsme si rekli, ze prespime tam. Kdyz jsme k nemi dorazili, byli jsme z nej nadseni. Byl ohromny s prosklenou stenou s vyhledem na Egmont. Nikdo tu neni, tak snad zase zdarma.

ctvrtek 20.11.

V noci jsem se parkrat vzbudil zimou a musel jsem se priobleknout. Pokazde jsem se podival na svuj oblibeny Orion, jak putuje (hlavou dolu) k zapadu. Jsou tu take nadherne videt dve mlhoviny - neco takoveho se proste na severni polokouli nevidi. Rano jsme se vyklubali az po desate. Protoze jsme pocitali s trekem jen na 2 dny, museli jsme uz vcera setrit jidlem a dnesni snidane byla opravdu chuda. K autu to nastesti byl uz jen kousek (necele 2 hodiny), tam jsme se konecne najedli dosyta. Udelali jsme si jeste kratoucky vylet k Davson Falls. Zitra v noci jedeme trajektem na jizni ostrov, takze se uz dneska priblizujeme k Wellingtonu. Po ceste jsme objevili prodavat velmi levne ovoce a tak jsme neodolali: pomerance za babku za kilo, jabka za 1,50 a jedny dokonce za 39 centu, ty jsou ale pekne hnusny. Zapichli jsme to asi 40km pred Wellingtonem na jednom odpocivadle. Uvarili jsme spagety a snedli je v aute, protoze venku je zase pekna zima a fouka vitr. Dali jsme 2 pivka a polibila nas matematicko-logicko resitelska muza. Zacali jsme vzpominat a znovu odvozovat objemy a povrchy koule. Asi 2 hodiny jsme se dokonce zabavili s resenim ulohy se stihackamy, ktere musi preletnout 2x vetsi vzdalenost, nez na svou nadrz uletnou, ale mohou mezi sebou pretankovavat. V aute mame ted docela bordel, protoze jsou na zadni sedacce nahazene tasky s jidlem a batuzky, ke kterym ted jeste pribyly jabka a pomerance. Dneska se nam to ale nechce resit.

patek 21.11.

Do Wellingtonu jsme prijeli lehce po poledni. Auto jsme nechali za 4NZD na parkovisti asi 1,5km od centra. Sli jsme se podivat do Narodniho muzea Noveho Zelandu. Je teprve 5 let stare a jsou tu pry na nej patricne hrdi. Ma 5 pater plnych ruznych vystav. Zajimava byla treba vystava zivocichu zijicich na Novem Zelandu, kostry delfinu a velryb, baracek se simulaci zemetreseni nebo fotografie z elektronoveho mikroskopu. Dali jsme i 8 dolaru za Blastback - radoby ohromujici show o vzniku Noveho Zelandu v kine s pohyblivymi sedackami. Bylo to ale dost o nicem.
Asi po trech hodinach stravenych v muzeu jsme se rozutekli po Wellingtonu. Ja zasel k cinanovi na jidlo. Dal jsem si cislo 8 (nazev jsem ani neprecetl - klasicke nudle s ruznymi druhy masa a zeleninou) za 8. Kluci nasli internet za 3/h, tak jsme na nej vecer na 3 hodinky zapadli. Pak uz zbyl jen cas natankovat pomerne levny benzin za 1,029/l a hura na trajekt v 1:30 rano. Fouka tak silny vitr, ze nam to houpe autem pri cekani ve fronte na molu. Kdyz jsme pak s trajektem Arahura vypluli ze zatoky, mel jsem pocit, ze by memohl klidne sfouknout z paluby. Cestujici se rozvalili po sedackach a na zemi a ted skoro vsichni spi. Jen par lidi se polohlasem bavi, aby ostatni nebudili. Nahore na palube neni nikdo.
[samozrejme jsem musel celou cestu cumet do GPSky... trajekt pluje rychlosti 35km/h]

domu - << kapitoly >>

Dalgliesh